Nejvýznamnějším dnem pašijového týdne je Velký pátek. Je dnem hlubokého smutku nad smrtí Ježíše a tím i dnem přísného postu. Věřící nepojídali maso ani pokrmy živočišného původu. V kostele se normální mše nekonaly, pouze se četla evangelia ze Starého zákona a zpívaly se pašije svatého Jana. Podle lidových pověstí je dána Velkému pátku zázračná moc, kdy se otvírají poklady. Říkalo se, že během čtení pašijí v kostele knězem se otevírala země, zasypaná sklepení, hory, skály a na krátkou chvíli odhalovala ukryté poklady. Poklad mělo označovat světélko nebo zlaté kapradí. S tím také souvisí pověsti o dětech, které matky zanechaly v hoře a s nimiž se mohly shledat až za rok. Tento zvyk mistrovsky popsal Karel Jaromír Erben ve své básni ,,Poklad“ ze sbírky Kytice. Toho dne se podle pověsti otevíral na několik hodin Blaník a vodníci se na souši proháněli na koních. Zem měla být v klidu a nesmělo se hnout ani s jedinou hroudou hlíny. Nebezpečné bylo půjčit něco z domu, protože zapůjčená věc by se mohla stát magickou a mohlo by se s ní čarovat.Největším pokladem člověka je však zdraví a to se lidé v tento den snažili různými pověrami zajistit. Lidé věřili v oživující sílu pramenité vody, proto se chodili o půlnoci nebo ráno před východem slunce umývat tekoucí vodou k řece či potoku, aby byli čerství, zdraví a chránění před nemocemi. Ze stejných důvodů lidé chodili plavit dobytek. Prádlo se však v potoce prát nesmělo, protože by se místo ve vodě namáčelo v Kristově krvi. Velkopáteční vodou se kropilo obydlí i hospodářské nářadí. Koupající se ve vodě pronášeli tato slova :
,,Vítej, vodičko čistá,
která tečeš z ran Pána Ježíše Krista.
Omýváš břehy kamení,
omyj mne, hříšné stvoření“.
Velký pátek deštivý, dělá rok žíznivý.
V barokní době se k poctě zemřelého Krista skládaly kantáty, jezuité zaváděli divadelní pašijové hry, vycházející ze středověké tradice (hra o třech Mariích apod.). Do okruhu předloh patří i středověká hra Mastičkář, která je jednou z nejstarších dochovaných českých divadelních her. Od středověku tyto hry předváděli především studenti. V některých oblastech se staly pašijové hry velkou a na pohled nesmírně atraktivní podívanou. Předváděly se na Šumavě, v jižních i západních Čechách, ať hrané německy nebo místními věřícími pod vedením duchovního správce, či jinými nadšenci. Většina z nich realisticky přibližovala události posledních dnů Kristova života a jeho zmrtvýchvstání, i když jsou od renesance známy hry, prostoupené navíc veselostmi a šprýmy.
