Velikonoce v jiných státech

Tradice zdobení vajec není zaznamenána pouze na našem území, i když každá země si je může vysvětlovat svým způsobem. Musíme si také uvědomit, že každá země má jiné materiální zabezpečení, což se samozřejmě odráží v tradicích.

Africký lid tak už nejméně 15 000 let zdobí pštrosí vejce. Nejstarší skořápky s opracovaným otvorem byly užívány jako láhve na vodu, jsou spojovány se střední dobou kamennou. Často byly zapečetěny včelím voskem nebo trávou a zakopávány pod zem jako zásoby vody. Na Kalahari bylo takto nalezeno několik stovek pštrosích vajec. Vyrývání vzorů často probíhalo delší dobu, tedy i během užívání po jeho vyrobení. Používali k tomu kamenné i kovové nástroje. Po ukončení bylo rytí zbarveno černě (dřevěné uhlí) nebo červeně ( hlína). Vzory jsou většinou ve tvaru žebříků nebo mřížky. Ani dnes však nemůžeme s jistotou říci, jaké vzory převládaly, protože se dochovalo velmi málo exemplářů. Domníváme se, že účel byl pouze dekorativní. Zřídka se opakující charakter designu vedl k předpokladu, že neměl označovat vlastnictví. Rytec tím nevyjadřoval výhradní vlastnictví, nýbrž naopak.,,Takové věci byly široce sdíleny a dokonce směňovány v jakési síti ,,hxaro“, což byla síť darů, která měla zabezpečovat sociální vztahy“. Kromě účelu uchování vody byly používány také jako pudřenky, dary zemřelým na jejich poslední cestě a jiné. Vysoce zdobené příklady z 20.století na výstavách by mohly dokonce odrážet turistický ruch, který jde zpátky o několik století. Dnes jsou tyto propracované ryté skořápky k dostání po celé jižní Africe.

Na Zakarpatské Rusi slaví tento svátek jako u nás hrami, písněmi a tancem. Jistě stojí za to uvést zvláštní hru, či spíše rituální tanec se zpěvy, který se jmenuje ,,Pohrebenije Kostrubonka“. Kostrubonka znázorňuje umírající zimní paprsek. Dívky stojí v kruhu, jehož středem je Kostrubonka. Ta se za zpěvu truchlivých písní těchto dívek pomalu klátí k zemi. Náhle však děvčata začnou zpívat písně veselé, čímž jakoby probudí nový jarní paprsek k životu. Na tento popud se dívka uprostřed kruhu zvedá a jde směrem k vyvolenému muži.

Jiným zvykem je házet skořápky velikonočních vajíček do řek a potoků, což prý má vliv na plodnost hus a kachen. Neustálý zvuk řehtaček a klapaček zase kladně působí na rojení včel.

Vydáme-li se na sever, ocitneme se v Norsku. Mnoho lidí si bere od čtvrtka do pondělí volno a odjíždí do hor. Proč právě do hor? Tuto tradici vysvětluje pověst o prvním Norovi, který byl zván kmenovým hlupákem. Na konci ledovcové éry opustil svůj kmen na jihu Evropy a vydal se na sever. Na základě této pověsti se každoročně vydávají Norové za ledem a ne za sluncem.

V jiné severské zemi Švédsku se nesmí po celou dobu velikonočního času oddávat ani křtít. Velikonoce začínají Palmovou nedělí, kdy si lidé připomínají triumfální vstup Ježíše do Jeruzaléma. V katolických zemích je to den radostných pochodů lidí nosících listy palmy, které ukládají před obrázek Krista. Vzhledem ke klimatu ve Švédsku se začínají používat k tomuto procesu vrby. Lidé si pak větve přinášejí do svých domovů a kanceláří, kde obrazí listím. Švédský lid věří, že jsou během Velikonoc velmi aktivní čarodějnice a jejich černá síla sílí. Na Zelený čtvrtek vylétají na košťatech obcovat s ďáblem.

Románské jaro s sebou přináší kouzlo antických zvyků. Je velmi fascinující vidět sedláky krásně oblečené do jejich národních kostýmů, se zapálenou svíčkou v rukou, shromažďující se o půlnoci okolo kostelů, aby slavnostně vyslovili: ,,Ježíš Kristus vstal z mrtvých“. Všude okolo kostelů, na kopcích nebo na rovinách, zapalují oheň a zpívají Pochválen buď Ježíš Kristus. Po bohoslužbě odcházejí lidé se zapálenými svíčkami do svých domovů, kde cinkají velikonočními vajíčky.

Tak jako v mnoha státech východní Evropy, tak i v Litvě, jsou Velikonoce velmi důležitým svátkem, který je provázen spoustou tradic a speciálního jídla. Mnoho druhů jídel je podobných pokrmům v Polsku nebo Rusku, i když názvy mohou být trochu odlišné. Nejoblíbenějším jídlem je ,,Paska“: je to sladký tvaroh – něco na způsob tvarohových koláčů bez těsta. Tradičním tvarem tohoto tvarohu je pyramida. Jako příloha se podává sladký šafránový chléb.

Pro všechny Mexičany, kteří vyznávají katolickou víru, je velmi důležitá doba půstu. Míní se tím čas pokání, povídání si a čas modliteb. Oslavy začínají na Popelavou středu, kdy se lidé shlukují okolo farního kostela, kde svou přítomností potvrzují víru, že žijí a modlí se k Bohu. Na první pondělí půstu, prochází celé procesí věřících hlavními ulicemi města a prosí o milost za své hříchy. Během tohoto času se jí tradiční delikatesní tzv. Capirotada – druh desertu, který se připravuje z nakrájených okoralých rohlíků, hrozinek, másla, mléka, sýru, hnědého cukru, rajčat, cibule, jitrocele a dalších tajemství mexické kuchyně. Zní to jako strašná kombinace, ale je to velmi populární pokrm. Poslední den před Velkým pátkem sestavují lidé ve svých domovech oltáře znázorňující ,,Naše slečna žalostná“ a zdobí ho růžovými papírovými kytkami, bylinkami, fialkami a svíčkami, rozmanitými figurkami znázorňující příběh spasení. Návštěvám se podávají čerstvé ovocné šťávy.

Křesťanské kostely na celém světě si připomínají ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, lidé na celém světě vycházejí do ulic a sdělují si navzájem radost z příchodu jara.