Tradice Velikonoc

Co je to tradice? Tento výraz pochází z latiny. Obvykle ho chápeme jako souhrn společenských a kulturních zvyklostí, událostí přenášených z generace na generaci.Jde tedy o jednu z forem zachování národního kulturního dědictví, které nám pomáhá vytvářet pocit národního vědomí, národní hrdosti. Myslím si, že náš národ patří k těm, jež mohou říci, že většina jejich tradic jsou původní, neodvozené.

,,Na základě tradic se vytvářela lidová kultura. Někdy je nepřesně označována jako folklór. Zahrnuje širokou škálu projevů hmotného, sociálníhoa duchovního života lidu. Ale pouze slovesné, hudební, dramatické a taneční umění spadají pod souhrnný pojem folklór. Lidová kultura plní funkci integrující vůči sociální skupině, která je jejím nositelem. Tato sociální skupina bývá označována jako lid. Pod pojmem lid si představíme skupinu výrobců materiálních hodnot, tedy lidí, kteří se živí prací svých rukou. A hodnoty, které tento lid vytváří jsou reprodukcí jejich zkušeností, vědomostí, pocitů i tužeb. Tím vyvstává na mysl otázka, jaký má mezi sebou vztah lidová kultura a náboženství? Až donedávna totiž platilo:,, Kde selhává rozum, tam nastupuje magický a náboženský obřad, v němž se lidé obracejí k nadpřirozenému.“ I obřad měl často iracionálním způsobem zajistit to, čeho sám člověk svým úsilím nedokázal. Tím měl člověk pocit, že už není jen dán na milost, či nemilost přirozeným a nadpřirozeným silám, ale může je do jisté míry získat na svou stranu. Obojí tedy chtělo svými obřady ovlivnit pro něj životně důležité situace.

Původ zvyků v lidové kultuře však spočívá už v pohanských dobách. ,,Ač se je křesťanství snažilo vymýtit, nebo alespoň schovat pod jeho roušku, nepodařilo se mu to. Tvoří pouhou vnější slupku, spod níž se na povrch tlačí nejméně 2/3 starobylého pohanství po dávných předcích“. A jak víme, to mělo velmi úzkou návaznost na přirozené změny v přírodě. Tento svátek totiž není stanovený kalendářem, ale Měsícem. Je to první neděle po úplňku Měsíce, který následuje po dni jarní rovnodennosti. Určování svátků podle přírody dokazuje pradávný obyčej.

Zkoumáme-li tradice Velikonoc, musíme se samozřejmě zastavit nad otázkou zvyků a obyčejů. Mezi jejich materiální a duchovní oblastí existoval od pradávna pevný vztah. Obě složky byly na stejné úrovni, ovšem vlivem pokroku dochází k porušení původní sevřenosti a vytváření obřadů a obyčejů kvalitativně odlišných. Z původního obřadu se tedy často dochovává jen jeho forma, která byla postupem času naplňována jiným obsahem. Jistě na to působí i změny v přesvědčení náboženském a sociálním.,,Na obranu však musíme říci, že tyto změny byly poměrně pomalé a velmi často probíhaly skrytě“.

Mluvíme-li tedy v dnešní době o tradici Velikonoc, musíme si uvědomit, že jejich původ je už v pohanských zvycích, ty ovšem postupem času také změnily svůj obsah a svou formu. Samozřejmě, že ji nezměnily úplně, společný základ bychom vždy určitě našli. Je přeci přirozené, že lidé nepřijímají vše bezmyšlenkovitě. Jednotlivec si vybírá z lidové tradice prvky, které nejrůznějším způsobem obměňuje, doplňuje a obohacuje. A prvky, které ztratily pro dnešního člověka význam, ty nepoužívá. Naopak existuje v tradicích lidové kultury mnoho hodnot, které dodnes neztrácejí na svém významu a stávají se součástí tvořící se nové tradice. Výtvory i zvyky mají své osobitosti, ale jako celek zachovávají tradicí ustálenou představu.

Lidovou kulturu a také její folklórní část nelze považovat za kategorii historicky uzavřenou. Stále něco ztrácí, ale i přijímá, reaguje na vnější podmínky života společnosti, mění svůj obsah, formu i funkce.